![Snadno rozpoznatelný východoslovanský přízvuk v angličtině je něco, co mě pálilo pěkných pár let. Dlouho jsem ho vnímala jako handicap, s nímž bych měla něco dělat. Pak jsem ale přijela do Turecka a nedávno do Malajsie a došlo mi, že se trápím naprosto zbytečně. Co v Americe mohlo vypadat jako slabina, je v Malajsii jednoznačná výhoda otevírající brány ke všem národům světa. Psala jsem o tom do @casopisglanc. Díky, nebojte se a mluvte. Akcenty jsou krásný. 🙏]()
Snadno rozpoznatelný východoslovanský přízvuk v angličtině je něco, co mě pálilo pěkných pár let. Dlouho jsem ho vnímala jako handicap, s nímž bych měla něco dělat. Pak jsem ale přijela do Turecka a nedávno do Malajsie a došlo mi, že se trápím naprosto zbytečně. Co v Americe mohlo vypadat jako slabina, je v Malajsii jednoznačná výhoda otevírající brány ke všem národům světa. Psala jsem o tom do @casopisglanc. Díky, nebojte se a mluvte. Akcenty jsou krásný. 🙏 ![Hele! I v lockdownu výletujeme. :)
Sice jen 500 metrů od domova na ambasádu, ale to se taky počítá. Protože jsme očkovaní (víc o tom na blogu, link v bio), můžeme s Oliverem na ambasádní půdu, která je teď v dalším - už třítýdenním! lockdownu - takovým našim ostrůvkem naděje. Plaveme, honíme motýly, když Oliver usne, dám si cappuccino od @rye010 a jdeme domů vařit. Každý den totéž, ale vlastně je to fajn. Dokud neotevřu ty internety a nevidím fotky z domoviny, nemám žádné FOMO, nepotřebuju tedy nic stihnout, dohnat, odmítat navazování dalších a dalších kontaktů, případně je realizovat. :) Samozřejmě, neříkám, že bych po osmi měsících tady nechtěla vyjet z našeho čtverečního kilometru aspoň na druhou stranu města. Taky by se mi líbilo nevolat chůvě pokaždé, když potřebuju do obchodu, protože tam nesmějí děti a v naší lednici je pořád prázdno. Ale celkově je v tom stereotypu takový zvláštní klid a pohoda. Nepochybně dané sluncem, teplem a Benjamínem ve školce. :)]()
Hele! I v lockdownu výletujeme. :) Sice jen 500 metrů od domova na ambasádu, ale to se taky počítá. Protože jsme očkovaní (víc o tom na blogu, link v bio), můžeme s Oliverem na ambasádní půdu, která je teď v dalším - už třítýdenním! lockdownu - takovým našim ostrůvkem naděje. Plaveme, honíme motýly, když Oliver usne, dám si cappuccino od @rye010 a jdeme domů vařit. Každý den totéž, ale vlastně je to fajn. Dokud neotevřu ty internety a nevidím fotky z domoviny, nemám žádné FOMO, nepotřebuju tedy nic stihnout, dohnat, odmítat navazování dalších a dalších kontaktů, případně je realizovat. :) Samozřejmě, neříkám, že bych po osmi měsících tady nechtěla vyjet z našeho čtverečního kilometru aspoň na druhou stranu města. Taky by se mi líbilo nevolat chůvě pokaždé, když potřebuju do obchodu, protože tam nesmějí děti a v naší lednici je pořád prázdno. Ale celkově je v tom stereotypu takový zvláštní klid a pohoda. Nepochybně dané sluncem, teplem a Benjamínem ve školce. :) ![Bude půlka června a já si ještě dlužím shrnutí vděčností nejen za květen, ale taky za duben. Jasně, je to pro mě, mohla bych se na to vyprdnout (a když Oliver spí, jít se třeba taky vyspat). Ale z nějakýho důvodu je pro mě důležitý si je sem dát, protože radostné chvíle je třeba si hýčkat. Tak šup sem s tím. :)
▪️1 poprvé doma upečená a povedená kachna
▪️1 objevená prodejna s mákem nedaleko od domova
▪️ 7 dočtených knížek (seznam je na blogu)
▪️1 opravený počítač
▪️1 skvělý stand-up (Mike Tyson: Undisputable Truth)
▪️1 boží film (Chlast, posílala jsem v newsletteru)
▪️Benjamín jezdí na kole
▪️Benjamín 2 góly na prvních dvou lekcích fotbalu
▪️Oliver chodí po bytě a volá “Ben!, Ben!”
▪️2 brunche, než nám zavřeli restaurace
▪️2 covery rozhovory
▪️1 článek pro Deník N (ten den jsem večeřela na dřezem, ale napsala jsem ho!)
▪️po přestávce zpátky k italštině na Duolingo
▪️očkovaná
▪️2krát na józe
▪️1 (konečně první kvalitní) jógamatka na cvičení
▪️109 naběhaných kilometrů (a poprvé od porodu desítka!)
▪️1, naštěstí malá, běžecká havárka
▪️1 opožděná oslava Velikonoc a barevné brášky všude
▪️1 pochvala knihy od @janacigler (Och! Ach! Díky!)
▪️1 piknik
▪️8 varanů z dálky :)
▪️ 1 jedovatý had, kterého jsem poprvé v životě viděla mimo ZOO
▪️2 setkání s mentorkou
▪️2 objednávky na moje brownies! (Díky, sousedi!)
▪️3 návštěvy u sousedů
▪️1 nepovedené beleše (a jako náhrada luxusní nudle s mákem!)
▪️1 sobota se zero inbox :)
▪️1 ženská oslava narozenin
▪️2 balíčky z Ameriky
▪️xyz miłych obrázků v kafe
▪️1 otevřená americká ambasáda a v ní kavárna, bazén a naše #safeheaven v dalším lockdownu
A mnoho dalšího, na co jsem zapomněla, protože sice pořád něco sepisuju, ale vděčnosti holt nepravidelně. To mám jako výzvu na tento měsíc, tak uvidíme. :)
🙏 Dubne, květne a všichni.]()
Bude půlka června a já si ještě dlužím shrnutí vděčností nejen za květen, ale taky za duben. Jasně, je to pro mě, mohla bych se na to vyprdnout (a když Oliver spí, jít se třeba taky vyspat). Ale z nějakýho důvodu je pro mě důležitý si je sem dát, protože radostné chvíle je třeba si hýčkat. Tak šup sem s tím. :) ▪️1 poprvé doma upečená a povedená kachna ▪️1 objevená prodejna s mákem nedaleko od domova ▪️ 7 dočtených knížek (seznam je na blogu) ▪️1 opravený počítač ▪️1 skvělý stand-up (Mike Tyson: Undisputable Truth) ▪️1 boží film (Chlast, posílala jsem v newsletteru) ▪️Benjamín jezdí na kole ▪️Benjamín 2 góly na prvních dvou lekcích fotbalu ▪️Oliver chodí po bytě a volá “Ben!, Ben!” ▪️2 brunche, než nám zavřeli restaurace ▪️2 covery rozhovory ▪️1 článek pro Deník N (ten den jsem večeřela na dřezem, ale napsala jsem ho!) ▪️po přestávce zpátky k italštině na Duolingo ▪️očkovaná ▪️2krát na józe ▪️1 (konečně první kvalitní) jógamatka na cvičení ▪️109 naběhaných kilometrů (a poprvé od porodu desítka!) ▪️1, naštěstí malá, běžecká havárka ▪️1 opožděná oslava Velikonoc a barevné brášky všude ▪️1 pochvala knihy od @janacigler (Och! Ach! Díky!) ▪️1 piknik ▪️8 varanů z dálky :) ▪️ 1 jedovatý had, kterého jsem poprvé v životě viděla mimo ZOO ▪️2 setkání s mentorkou ▪️2 objednávky na moje brownies! (Díky, sousedi!) ▪️3 návštěvy u sousedů ▪️1 nepovedené beleše (a jako náhrada luxusní nudle s mákem!) ▪️1 sobota se zero inbox :) ▪️1 ženská oslava narozenin ▪️2 balíčky z Ameriky ▪️xyz miłych obrázků v kafe ▪️1 otevřená americká ambasáda a v ní kavárna, bazén a naše #safeheaven v dalším lockdownu A mnoho dalšího, na co jsem zapomněla, protože sice pořád něco sepisuju, ale vděčnosti holt nepravidelně. To mám jako výzvu na tento měsíc, tak uvidíme. :) 🙏 Dubne, květne a všichni. ![Včera odešel další newsletter s deseti radostmi, které potěšily mě a mohly by i vás. Chcete příští číslo? Link je v bio. Děkuju! 🙏]()
Včera odešel další newsletter s deseti radostmi, které potěšily mě a mohly by i vás. Chcete příští číslo? Link je v bio. Děkuju! 🙏 ![K něčemu se vám přiznám, jo? Když takhle běhám nebo chodím venku s kočárkem, občas se v duchu vybavuju s lidmi, odpovídám imaginárním novinářům v interview (haha) a piluju odpovědi nebo argumenty. Je to pro mě jedna z cest, jak si uspořádat myšlenky. Nejradši bych si ty věci říkala nahlas, to mi pomáhá ještě víc, ale chodit po Kuala Lumpur a vybavovat se sama se sebou, no, k tomu jsem ještě odvahu nesebrala. 🙂
Každopádně, v takové imaginární debatě vždycky zářím. O věcech mám jasno, všechno mám perfektně promyšlené, umím na všechno odpovědět a moje teze jsou naprosto neprůstřelné - většinou do doby, než si někde sednu naproti někomu chytrému a najednou se přistihnu, že nedokážu vyjádřit ani setinu toho, co jsem si sumírovala v hlavě. Anebo do doby, kdy se stane něco tak nečekaného, jako že mi zavolá Alena z @epimoniac a pozve mě do podcastu.
To je pak “ehh, jako, nicméně, jak bych to řekla ...”, připadám si hrozně zabržděná, malinká, hloupá a práci přidávající, protože tohle sestříhat, to muselo dát hrozné práce! Ale protože si toho pozvání neskutečně vážím, udělalo mi radost a je to další můj velký výstup z komfortní zóny, tak si ho tady vystavuju. Protože sdílená radost - dvojnásobná radost, že jo? Děkuju!
🙂
Jo a kdyby vás ta ukázka neodradila, tak zde je celé dlouhé povídání:
https://bit.ly/3sniT1M
https://bit.ly/3ccuPxt]()
K něčemu se vám přiznám, jo? Když takhle běhám nebo chodím venku s kočárkem, občas se v duchu vybavuju s lidmi, odpovídám imaginárním novinářům v interview (haha) a piluju odpovědi nebo argumenty. Je to pro mě jedna z cest, jak si uspořádat myšlenky. Nejradši bych si ty věci říkala nahlas, to mi pomáhá ještě víc, ale chodit po Kuala Lumpur a vybavovat se sama se sebou, no, k tomu jsem ještě odvahu nesebrala. 🙂 Každopádně, v takové imaginární debatě vždycky zářím. O věcech mám jasno, všechno mám perfektně promyšlené, umím na všechno odpovědět a moje teze jsou naprosto neprůstřelné - většinou do doby, než si někde sednu naproti někomu chytrému a najednou se přistihnu, že nedokážu vyjádřit ani setinu toho, co jsem si sumírovala v hlavě. Anebo do doby, kdy se stane něco tak nečekaného, jako že mi zavolá Alena z @epimoniac a pozve mě do podcastu. To je pak “ehh, jako, nicméně, jak bych to řekla ...”, připadám si hrozně zabržděná, malinká, hloupá a práci přidávající, protože tohle sestříhat, to muselo dát hrozné práce! Ale protože si toho pozvání neskutečně vážím, udělalo mi radost a je to další můj velký výstup z komfortní zóny, tak si ho tady vystavuju. Protože sdílená radost - dvojnásobná radost, že jo? Děkuju! 🙂 Jo a kdyby vás ta ukázka neodradila, tak zde je celé dlouhé povídání: https://bit.ly/3sniT1M https://bit.ly/3ccuPxt ![💦 #létofurt]()
💦 #létofurt ![2017 je myslím ideální počet followers na to, abych si sem uložila jednu velkou věc. Takže! 13.5. - Benjamín jede na velkém kole a bez koleček! 👍🏼👏🏻🍾❤️🔝 #comiudelaloradost]()
2017 je myslím ideální počet followers na to, abych si sem uložila jednu velkou věc. Takže! 13.5. - Benjamín jede na velkém kole a bez koleček! 👍🏼👏🏻🍾❤️🔝 #comiudelaloradost ![#comiudelaloradost ~ Díky @renata_langmannova a @ppetronela 😘]()
#comiudelaloradost ~ Díky @renata_langmannova a @ppetronela 😘 ![Duben je náš měsíc. Nejdřív mám narozeniny já, dneska Oliver, pozítří B., za pár dnů můj bratr. Dnes je to rok, co přišel na svět Oliver.
Rok, co mám pocit, že už nejsme dva dospělí a dítě, ale rodina. Smečka, která když si v Kuala Lumpur objednává taxík, potřebuje auto s označením Plus. Abychom se všichni vešli. Před rokem jsme byli dva dospělí, kvílející tříleťák a miminko. Dnes jsou to dva dospěláci a dva pištící (často radostí) kluci.
Byl to stejně bleskový rok jako Oliverův porod, respektive náš pobyt v ankarské porodnici.
V roční batole Oliver vyrostl na cestě: Turecko, Česko, Amerika, Kuala Lumpur. Nejspíš proto odmítá pobýt vteřinu v postýlce: nechce být centralizovaný, chce být neukotvený, chce cestovat. Lézt, teď už skoro měsíc a půl chodit, objevovat.
Prožila jsem pohádkové šestinedělí: nový život, naděje, která prýštila z miminka i ze mě. Tohle období vystřídala panika, když jsem zjistila, že se Oliver narodil s kolečkem bílých vlásků na pravé straně hlavy. Znamená to něco? Co? ... Hlava začala spřádat scénáře, moje už tak roztříštěná pozornost začala být ještě roztříštěnější, ovládl mě strach, který se v těchto dnech, kdy Benjamín lítá a Oliver rychle chodí, miliónkrát denně umocňuje na druhou. Přála bych si, aby mojí první myšlenkou, když jsme odpoledne na hřišti nebo když jsem minulou sobotu vzala děti na croissant, bylo To je tak hezký být rodičem!, ale realita je často tato: Neleze už moc vysoko?, Kdo tady zatraceně nechá takhle trčet drát?, Je ta svíčka na stole opravdu nutná? Nevíš, co je strach, když máš jedno dítě, chce se mi napsat. Že je to hezký, že jsem si to užila a jak moc jsem zamilovaná, mi většinou dojde až kolem deváté večer, kdy oba oddechují a já prohlížím fotky. Skvělý den, boží kluci, říkám si, proč to neumím prožít víc jako oni, teď a tady? Že by proto, že nejsem mladá, bezstarostná máma, že si uvědomuju, jak křehké to všechno je?
Před rokem … Pokračování v bio.]()
Duben je náš měsíc. Nejdřív mám narozeniny já, dneska Oliver, pozítří B., za pár dnů můj bratr. Dnes je to rok, co přišel na svět Oliver. Rok, co mám pocit, že už nejsme dva dospělí a dítě, ale rodina. Smečka, která když si v Kuala Lumpur objednává taxík, potřebuje auto s označením Plus. Abychom se všichni vešli. Před rokem jsme byli dva dospělí, kvílející tříleťák a miminko. Dnes jsou to dva dospěláci a dva pištící (často radostí) kluci. Byl to stejně bleskový rok jako Oliverův porod, respektive náš pobyt v ankarské porodnici. V roční batole Oliver vyrostl na cestě: Turecko, Česko, Amerika, Kuala Lumpur. Nejspíš proto odmítá pobýt vteřinu v postýlce: nechce být centralizovaný, chce být neukotvený, chce cestovat. Lézt, teď už skoro měsíc a půl chodit, objevovat. Prožila jsem pohádkové šestinedělí: nový život, naděje, která prýštila z miminka i ze mě. Tohle období vystřídala panika, když jsem zjistila, že se Oliver narodil s kolečkem bílých vlásků na pravé straně hlavy. Znamená to něco? Co? ... Hlava začala spřádat scénáře, moje už tak roztříštěná pozornost začala být ještě roztříštěnější, ovládl mě strach, který se v těchto dnech, kdy Benjamín lítá a Oliver rychle chodí, miliónkrát denně umocňuje na druhou. Přála bych si, aby mojí první myšlenkou, když jsme odpoledne na hřišti nebo když jsem minulou sobotu vzala děti na croissant, bylo "To je tak hezký být rodičem!", ale realita je často tato: "Neleze už moc vysoko?", "Kdo tady zatraceně nechá takhle trčet drát?", "Je ta svíčka na stole opravdu nutná?" Nevíš, co je strach, když máš jedno dítě, chce se mi napsat. Že je to hezký, že jsem si to užila a jak moc jsem zamilovaná, mi většinou dojde až kolem deváté večer, kdy oba oddechují a já prohlížím fotky. "Skvělý den, boží kluci," říkám si, "proč to neumím prožít víc jako oni, teď a tady?" Že by proto, že nejsem mladá, bezstarostná máma, že si uvědomuju, jak křehké to všechno je? Před rokem … Pokračování v bio. ![Jen jsem vám chtěla říct, že mám u fejetonu v @casopisglanc ehm, staronovou fotku. 😉]()
Jen jsem vám chtěla říct, že mám u fejetonu v @casopisglanc ehm, staronovou fotku. 😉 ![1 ROK! Všechno nejlepší, skřítku. ❤️ ~ Prosím vás, nohy má dvě. 🙃 To já jenom nestíhám své zrychlené děti fotit, natož nějak stylizovat. 😀]()
1 ROK! Všechno nejlepší, skřítku. ❤️ ~ Prosím vás, nohy má dvě. 🙃 To já jenom nestíhám své zrychlené děti fotit, natož nějak stylizovat. 😀 ![Je sobota ráno, sedím sama v Bean Brothers, piju teplou, v mikrovlnce třikrát neohřívanou kávu, jím croissant, což je jeden z dárků, které jsem si nadělila, a nemůžu uvěřit, že za 48 hodin mi bude osmatřicet.
Mám z toho zvláštní pocit. Už pár let se mi zdá, že teď žiju ten nejlepší život, který jsem kdy měla. Kdysi jsem slyšela takovou myšlenku, že dospělí občas uvažují nad životy, které vede někdo jiný někde jinde, prostě nad takovými, které mohli – nebo by chtěli – vést místo toho svého aktuálního. A podle toho, jak často kdo takhle sní, se dá usoudit, nakolik je v aktuálním životě nebo situaci spokojený. A já skoro nesním. Naopak. Třeba si píšu deník, kde každý den uvozuje nějaká otázka. Když tam v jednom z minulých dní bylo napsáno: Kde bys teď ráda byla?, nenapadla mě žádná odpověď kromě toho, že jsem správně tam, kde jsem.
Což je zároveň příčina mé úzkosti: bojím se, že to hezké jsem si odžila nebo odžívám a už bude jen hůř. Mám stažený žaludek z toho, co přijde, a chytá mě panika, když si uvědomím, jak blízko jsem čtyřicítce a ... staří? Zdá se mi to jako milník, protože najednou bude člověk vážně blíž stáří než mládí, přitom já mám často pocit, že to, myšleno život, ještě pořádně nezačal, že si ho zatím tak oťukávám a zkouším. Přičemž mi zároveň dochází, kolik už jsem toho prožila. Anebo kolik lidí už prošlo mým životem. Často přemýšlím, kde bych teď byla a jak by se odehrával můj život, kdybych před osmi lety řekla své kamarádce, že jsem moc unavená a nejdu na párty, natož na takovou, kde budu muset s půlkou lidí konverzovat v angličtině? Vůbec si nedovedu představit, že bych teď nebyla v Malajsii, že bych neměla Benjamína, Olivera, ale měla buď úplně jiné děti nebo neměla žádné, až z toho mám husí kůži.
A je tu ještě jedna věc, která mi svírá srdce. Víc v blogu. Link v bio. A děkuju nejvíc za všechna přání! 🙏❤️]()
Je sobota ráno, sedím sama v Bean Brothers, piju teplou, v mikrovlnce třikrát neohřívanou kávu, jím croissant, což je jeden z dárků, které jsem si nadělila, a nemůžu uvěřit, že za 48 hodin mi bude osmatřicet. Mám z toho zvláštní pocit. Už pár let se mi zdá, že teď žiju ten nejlepší život, který jsem kdy měla. Kdysi jsem slyšela takovou myšlenku, že dospělí občas uvažují nad životy, které vede někdo jiný někde jinde, prostě nad takovými, které mohli – nebo by chtěli – vést místo toho svého aktuálního. A podle toho, jak často kdo takhle sní, se dá usoudit, nakolik je v aktuálním životě nebo situaci spokojený. A já skoro nesním. Naopak. Třeba si píšu deník, kde každý den uvozuje nějaká otázka. Když tam v jednom z minulých dní bylo napsáno: "Kde bys teď ráda byla?", nenapadla mě žádná odpověď kromě toho, že jsem správně tam, kde jsem. Což je zároveň příčina mé úzkosti: bojím se, že to hezké jsem si odžila nebo odžívám a už bude jen hůř. Mám stažený žaludek z toho, co přijde, a chytá mě panika, když si uvědomím, jak blízko jsem čtyřicítce a ... staří? Zdá se mi to jako milník, protože najednou bude člověk vážně blíž stáří než mládí, přitom já mám často pocit, že "to", myšleno život, ještě pořádně nezačal, že si ho zatím tak oťukávám a zkouším. Přičemž mi zároveň dochází, kolik už jsem toho prožila. Anebo kolik lidí už prošlo mým životem. Často přemýšlím, kde bych teď byla a jak by se odehrával můj život, kdybych před osmi lety řekla své kamarádce, že jsem moc unavená a nejdu na párty, natož na takovou, kde budu muset s půlkou lidí konverzovat v angličtině? Vůbec si nedovedu představit, že bych teď nebyla v Malajsii, že bych neměla Benjamína, Olivera, ale měla buď úplně jiné děti nebo neměla žádné, až z toho mám husí kůži. A je tu ještě jedna věc, která mi svírá srdce. Víc v blogu. Link v bio. A děkuju nejvíc za všechna přání! 🙏❤️
